Kryštof JungmannKryštof Jungmann
Tak už jsem se narodil. Moc se mi z teplého pelíšku u maminky Lenky pryč nechtělo, ale dnes ráno jsem se nakonec odhodal. Na kartičce mám zapsáno, že bylo 7.52 středoevropského letního času, když jsem poprvé otevřel oči a pusu (nebo to bylo naopak? :-), ale kartičky mě zatím moc nezajímají. Takže ani nevím, že jsem vážil 4040 gramů a měřil 53 centimetrů - co taky s tím, k jídlu to není. Jediné číslo, které mě momentálně zajímá, mám uvázané kolem ruky. Maminka má totiž taky takové, a kde je maminka, tam bude určitě i něco dobrého... Až se vzbudím, budu se po ní muset podívat. (zapsáno 27.8.1999 ve 12:35)
Tak už jsme se našli. Mám teď svoji malou postýlku těsně vedle té její velké a když otevřu oči, hned na maminku vidím. Ale zatím myslím není důvod, proč ty oči otvírat. Nějaká babička a dědeček? Ty ještě uvidím mockrát... Oči potřebuji otevřít jenom tehdy, když mám hlad. Maminka si mě potom přendá k sobě a můžu je zas zavřít. I jíst se dá se zavřenýma očima... Jenom večer mi to nějak nevyšlo. Otevřel jsem oči a čekal baštu a místo toho mě maminka svékla a strčila do něčeho mokrého. Začal jsem ihned hlasitě protestovat, takže mě za chvíli zase vyndala, usušila a oblékla. I ta bašta nakonec byla, takže oči už mám zase krásně zavřené. (28.8.1999)
Tak už jsem doma (alespoň máma s tátou tomu tady tak říkají:-). Dokonce jsem se stihl odpoledne projet v kočárku (akorát nevím, kam jsme vlastně jeli, protože jsem celou procházku prospal:-). A večer mě máma zase vykoupala, nakrmila a uložila do mojí malé postýlky (tak říkají té podivné malé ohrádce na muřích nožkách:-). Tahle postýlka je ale mnohem lepší než ta v porodnici (ta byla bílá a studená, brr:-). Tahle má totiž čtyři kolečka, takže s ní můžu jezdit po pokoji (tamta měla jenom dvě a ne a ne a nejezdila:-). A čím tu svoji postýlku poháním? (To přece jednoduché, stačí trochu křičet...:-) (1.9.1999)
Tak už se mi včera od babičky Květy vrátil brácha. Jmenuje se Daniel a je o moc větší než já. Ale když se narodil, tak byl prý také tak velký jako já (maminka to říkala) a proto je teď hrozně zvědavý, jak se přebaluji, převaluji, koupu, houpu, krmím, kroutím, prostěnavšechno. Dnes ráno mě vozil v kočárku - šlo mu to docela dobře, akorát za ním nebyl moc vidět, takže to vypadalo, jako bych měl kočárek s motůrkem (brácha je ovšem lepší než motůrek). A večer jsme se všichni sešli u něj v posteli. Já jsem baštil, máma mě krmila, brácha koukal (místo aby spal) a táta na to všechno dohlížel. Nakonec jsme všichni usnuli. Někteří možná jen naoko - já ani brácha jsme to však nebyli. (4.9.1999)
Tak už je mi sedm týdnů. To to uteklo (a ani to táta nestačil zapsat:-). Vážím skoro šest kilo, měřím téměř šedesát centimetrů, už se taky směju na svět okolo a i jinak se mám skvěle. Máma mi stále podstrojuje, brácha se o mě pilně a pečlivě (někdy až moc:-) stará, táta mě taky občas pochová (když je zrovna doma:-) a o babičkách ani nemluvě. Co víc si přát? Dnes jsem se byl také poprvé podívat v našem kostelíčku, ale nic se tam pro mě nenašlo, co by stálo za vzbuzení. A mimochodem (pokud jste si ještě nevšimli:-): od pátku mám vyvolané svoje první fotky! (17.10.1999)
Poznámka nad čarou:
Kliknutím na fotku zobrazíte její větší verzi (cca 700 × 500 bodů, 40 kB). Zpět na tuto stránku se potom vrátíte příslušným tlačítkem vašeho prohlížeče nebo stiskem Alt+šipka vlevo.
